Popis: Michal

19. března 2017 v 14:36 | Morbid_Curiosity |  Články, slohy, úvahy

(autor koláže: Morbid_Curiosity, licence: zákaz použití bez uvedení autora)

Tento popis byl psán jako slohová práce na střední. Měli jsme za úkol popsat svého nejlepšího přítele. Michal pro mě tou dobou byl velmi dležitý osoba, můj nejlepší kamarád a tak nějak jsem ho k normálnímu fungování potřebovala. Časy se mění a tohle už dávno není pravda, ale i tak si myslím, že je to vcelku povedený sloh, protože byl jeden z velmi mála, který nebyl plný slov typu 'má hnědé oči, vypadá jako..., je vysoký' apod., ale popis a charakteristika vyplývá přímo z příběhu. No zkrátka a dobře ten sloh byl nejlepší ze třídy tenkrát, nebudeme chodit kolem horké kaše. :D

Zhruba ve stejné době jsme navíc v rámci psychologie měli vytvářet koláž s věcmi, které jsou pro nás důležité. Tu tedy můžete vidět v úvodu článku.

Jak slohová práce, tak koláž vznikly někdy v roce 2009 nebo 2010.



Už když Michala vidím z dálky přicházet se svým typickým melancholickým úsměvem na rtech, po těle se mi jako horká sprcha rozleje pocit štěstí a spokojenosti. Opět máme jeden ze svých velmi nepravidelných srazů 'na pokec a na cigárko' a dneska hodlám víc, než kdy jindy, sledovat jeho kouzelné já.

"Čau Adél," pozdraví, když dojde až ke mně s rukama v kapsách, Converskama na nohách a Palestinou kolem krku. "Tak kam razíme?"

Vybrala jsem si právě Míšu, protože psát o něm je v podstatě to samé, jako kdybych psala o sobě. Tak moc jsme si podobní a zároveň tak rozdílní. Znám ho sice jen rok a nějaký ten den, ale i za tak, alespoň pro mě, krátkou dobu si dokázal získat moji plnou důvěru, velké místo v mém srdci a post nejlepšího přítele.

Jelikož mě Michal výškou přesahuje asi o dvě hlavy, vypadáme vedle sebe jak ti pánové z reklamy na 1188. Ovšem vůči své výšce působí Míša tak trochu jako párátko. Alespoň, když na sobě nemá široké tričko s motivem Maria, které se mi tak líbí. Ne každý si asi všímá, že se jeho váha podobá sinusoidě., jak jde z deprese do deprese - obzvlášť poslední dobou, což je, žel bohu, má vina.

Při naší společné procházce Řepama, kde jsme oba dva vyrůstali, se na chvíli posadíme na lavičku a povídáme si o všem možném i nemožném, což dokážeme dělat hodiny. Hledí při tom svýma čokoládovýma očima do mých zelenohnědých, i když moc dobře ví, že mě to strašně vytáčí. Jsou to právě obrovské oči, které vládnou jeho oválnému obličeji, lemovanému na ramena spadajícími sestříhanými vlasy v barvě kaštanu, pevnou rukou a jsou tím prvním, čeho si na něm všímáte. Jen tak mezi řečí se Michal svými plnými a věčně popraskanými rty přisaje k cigaretě a po chvíli z jeho úst unikne kouř, který oba sledujeme, jak stoupá, dokud nezmizí. Pak si letmo promne bradu, na které jsou patrné známky vousů, které se pruhy táhnou až k uším a kolem pusy, a pokračuje ve vykládání. Občas zamyšleně stáhne husté obočí, a když pak vysloví nějakou 'plodnou' větu, oba se smějeme, roztomile při tom nakrčí nos. Kdyby však slyšel, že jsem toto jeho gesto nazvala "roztomilým", asi by mě poslal po hlavě do výkopu, stejně, jako by to nejradši udělal vždy, když mu řeknu "Míšo".

Asi tak po hodině nebo dvou se zase pohneme z místa a směřujeme, kam nás Míšova kolébavá chůze táhne. Za tu dobu jsem ráda, když si alespoň na chvíli vybojuju slovo, neboť málokdy potkám tak upovídaného člověka, který má ještě jako bonus ve zvyku skákat lidem d řeči. Přes to, že mě tahle jeho vlastnost občas štve, bych ho dokázala poslouchat věčnost. Nechám tedy svého kamaráda povídat a pozoruju, jak střídavě gestikuluje rukama, nebo má ruce v kapsách svých širokých kalhot, jak luská prsty pravé ruky, když si nemůže vzpomenout na slovo, a jak si každou chvíli odhrne vlasy z obličeje.

Jakmile se rozloučíme, letím si sednout k internetu a čekám, až bude Michal on-line. Jen, co se tak stane, už mi od něj přichází zpráva a s ní pár odkazů na jeho lásku - hudbu. Na jeho milovanou Nirvanu, Red Hot Chilli Peppers nebo Vypsanou Fixu. S nadšením mi při tom oznamuje novinky ohledně fungování jeho kapely nebo o tom, že složil novou písničku na kytaře. Po nějaké době se však rozloučí s tím, že jde s kamarády na pivko a slibuje, že se pokusí vrátit se dřív, než půjdu spát. Já si zatím otevřu pár památečných fotek z minulého roku, kdy ještě Michal patřil mezi nás, studenty 1.A, a vzpomínám. Vzpomínám, jak se mnou vždy propovídal celu přestávku, jak se před panem profesorem Rampírem snažil vcelku bezvýznamně uhájit, že si dovolil nadechnout se. Jak se vždycky snažil mluvit upřímně, ale občas mluvil víc, než měl.

Mám na něj spoustu krásných a spoustu špatných vzpomínek, ale mám ho ráda tak, jako ne moc lidí na tomhle světě. Je pro mě něčím, mezi nejlepším přítelem a rodinou. Ten, kterého miluji a nenávidím za to, jaký je, stejně, jako on mne. Ale neměnila bych ho. Nikdy a za nikoho.

Jsem si jistá, že jeden pro druhého znamenáme strašně moc. Znamenáme pro sebe peklo i ráj, neštěstí i štětí. Málokomu se můžu takhle svěřit. Můžu mu povídat cokoliv a i když ho to třeba absolutně nezajímá, tak mlčí a poslouchá. Pevně doufám, že spolu prožijeme ještě velkou část života, protože jeho nechci nikdy ztratit. On a má nejlepší kamarádka Lessien dohromady tvoří moje Slunce. Stejně, jako by nemohl Svět existovat bez Slunce, já nemůžu existovat bez toho svého. Díky němu jsem se konečně našla.


~
Autor
Morbid_Curiosity

~
Datum
20.7.2012

~
Licence
Zákaz použití bez uvedení autora

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama